Výstava Divočina / Kde příroda žije vlastním životem?

VÝSTAVA DIVOČINA / KDE PŘÍRODA ŽIJE VLASTNÍM ŽIVOTEM ?

Marika Bumbálková, Jitka Chrištofová, Anežka, Hana a Martin Jelínkovi,  Josefína Jonášová, Adam Kašpar,  Lucie Novotná,  Jiří Plieštik,  Jakub Orel Tomáš, Denisa Vodičková, absolventi ZUŠ, Vojtěch Zikmund, Martina a Olivia Zwyrtek

„To, co se zdá v přírodě chaotické, je pouze složitějším druhem řádu.“ Gary Snyder

Výstava Divočina je o místech, kde má příroda prostor pro své nekonečné bujení a množení, požírání a tlení. Remízky zarostlé keři plnými ptáků a jejich hnízd, březové hájky, tlející pařezy porostlé mechy a choroši, vrstvy spadaného listí, rozeklané vrby v říčních nivách…

Právě taková zákoutí inspirovala krajináře slavné Barbizonské nebo Mařákovy školy a dlouho před nimi malíře školy Dunajské – Albrechta Dürera nebo Lucase Cranacha, jejichž díla se dnes draží za miliony. V takovém prostředí si mohli romantičtí básníci a umělci představovat tančící lesní víly. Divočina byla v umění přítomná už ve starověkých a středověkých spletitých rostlinných ornamentech, najdeme ji v plastikách tajemných zelených mužů na hlavicích sloupů a fasádách historických domů, proplétá se stále uměním jako zelená nit.

K tématu výstavy vedly úvahy nad zvláštní ambivalencí našich přístupů k přírodě. Na jedné straně je tendence zjednodušovat ji, zpřehledňovat, činit jednoduše udržovatelnou – „hlavně žádné spadané listí!“, které jednou podlehne letitý bez, podruhé zarostlý ovocný sad, jindy stará vrba u potoka… na straně druhé jsou davy turistů v národních parcích toužící zažít tu pravou, nespoutanou přírodu. Přitom nemusíme jezdit až do Amazonie nebo na Boubín, pěkné divočiny najdeme i v našem blízkém okolí. Tedy pokud je všechny s dobrým úmyslem nevymýtíme. Stačí se projít milovskými meandry. Ranní slunce prozařující listy vrb na potoce u Petrovického mlýna nebo srnky vycházející z houštin u Kubových rybníků – to jsou dokonalé chvíle, které zažijete přímo ve Městě.

Místo, kde si příroda může žít vlastním životem, je dobré především pro ni samotnou. A nemusí to být celé chráněné území, někdy stačí malý kout. Na výstavě se sešli ti, kteří místní divočiny dobře znají a pro které mají také svoji hodnotu estetickou, aby vytvořili v našem nočním monokulturním lese instalace na téma divokých zákoutí. Výstava vznikla ve spolupráci s Horáckou galerií. Kurátor Jakub Orel Tomáš se na výstavy účastní jako výtvarník, podílí se na celkové koncepci a instalaci výstavy a je také autorem chill outového koutku. V prostoru půdy muzea jsme se pokusili vytvořit noční atmosféru evokující tajemná lesní zákoutí monokulturního lesa (instalace z papírových trubek architekta výstavy Františka Brychty a Denisy Vodičkové). Homole sochařky Mariky Bumbálkové, instalace scénografky Martiny Zwyrtek a kresby její dcery Olivie, fotografie nejen sochaře Jiřího Plieštika a fotoinstalace Vojtěcha Zikmunda, fotopast na bytosti výtvarnice Hany Jelínkové a sochařky Josefíny Jonášové, instalace lightboxů všestranného výtvarníka a dvorního muzejního restaurátora Martina Jelínka a jeho dcery, studentky grafického designu Anežky Jelínkové. A svítící houby Denisy Vodičkové s jejími absolventy výtvarného oboru ZUŠ. Nemohou chybět klasičtí krajináři – Adam Kašpar a jeho rozměrný obraz Údolí Doubravy a skicy ze Žákovy hory, drobné obrázky Lucie Novotné ze západní Vysočiny.

Kurátorka: Alice Hradilová / Architekt výstavy: Išek Brychta / Osvětlení: Daniel Šimek, Petr Stejskal / Grafika: Anežka Jelínková / Hudba: Filip Hradil / Instalování: Jakub Orel Tomáš, Pavel Fiala, Libor Denk, Petra Tomášková, Alice Hradilová, Jan Navrátil, Erik Havlík, Renata Kyšková, Jan Oravec / Sponzor: Kardio Brychta / Spolupráce: Horácká galerie

Kurátorka Alice Hradilová položila k tématu několik otázek krajinnému ekologovi Petru Halasovi, autorovi knihy Vcházení do obrazů Josefa Jambora. 

A.H.: Patří divoká příroda jen do chráněných oblastí?

P.H.: Když budu trošku hnidopich, záleží na měřítku. Divokou přírodu máme ve společenstvu mikroorganizmů prakticky všudypřítomnou. Vy ale podle názvu a obsahu výstavy máte jistě na mysli divoce a chaoticky zarůstající remízky, lesní okraje, okolí cest a další místa, která dříve působila dojmem uklizenosti. A zřejmě snad nejvíce myslíte nějaké neprostupné houštiny.

Převážně ve druhé polovině 20. století byla v naší ochraně přírody silně zastoupena myšlenka, že ta pravá příroda se může vyvíjet jen bez zásahu člověka. Mnohá chráněná území tak měla stanoven bezzásahový režim, což vedlo k vymizení řady druhů, které se tak staly ohroženými, popř. vyhynuly. Typicky – světlomilné druhy rostlin zanikly ve stínu zatahujícího se stromového patra, pod nálety habru a dalších dřevin. Ustoupily konkurenci expanzivních rostlin po zákazu pastvy, ukončení hrabání steliva atd. Zejména se jednalo o nížinné lesy a teplomilné lesy středních poloh, které byly po mnohá staletí až tisíciletí (ve starosídelních areálech) formována tradičním využíváním člověkem. Naopak, lesy vyšších poloh (od bučin výše) jsou společenstva zformovaná převážně přírodními faktory s omezeným lidským vlivem, a proto v nich nedošlo k takovým nežádoucím změnám. Obecně už v té době v ochraně přírody vládla myšlenka „škodlivosti“ člověka a propagace jakési sebenenávisti, která je dnes v ochraně přírody stále velmi živá (např. klimaalarmismus) a odvíjí se od odduchovnění společnosti.

A tedy, zda divoká příroda patří jen do chráněných oblastí? Ohledně toho, zda patří do chráněných oblastí záleží na tom, jak si to jako společnost nastavíme. Myslím, že většina se shodne, že v chráněných územích chce vidět i divokou přírodu. Neměli bychom si ale lhát do kapsy a přiznat si, že mnohá divočina ani prales tak úplně pralesem a divočinou nejsou, a že na tom není nic špatného. Kontrarevoluční myšlenkou by mohlo být i přiznání pravdy, že mnohé cenné biotopy jsou společným dílem přírody a člověka. Jsou to třeba výtvarně působivé předržené pařeziny, teplomilné doubravy, druhově mimořádně bohaté bělokarpatské louky, na Vysočině jsou dnes už vzácné rašelinné louky, nebo voňavé kulturní bory. A v příkladech bych mohl pokračovat.

A jak tedy s divočinou mimo chráněná území? Tam jí je podle mě více, než dost a kdyby moje přání mohlo mít nějaký vliv, spíše bych se klonil ke krajině, jejíž podobu nám uchovali malíři 19. století.

 A.H. Jaký je Vaše představa o ideální podobě naší krajiny?

Na tuto otázku jsem odpověděl v obdivu krajinám malířů 19. století. Jestliže máte velký nepořádek, tak jsem jednoznačně za úklid. Pro divočinu se vždycky místo najde. Dostáváme se ale k tématu pro snílky. Pro přírodu i člověka by bylo ideální, kdybychom se v nakládání s ní a s krajinou alespoň trochu vrátili k praxi našich předků. Nemyslím sečení všech luk a obilných polí kosou a mlácení obilí cepem, ale zajištění alespoň nějaké vlastní zemědělské produkce. Udržování malé zahrady, založení menšího sadu by vedle zvýšení potravinové soběstačnosti, nutnosti fyzické práce a jejího přínosu zejména pro nejmladší generaci mělo pozitivní vliv i na stále více urbanizovanou a homogenními celky zemědělské půdy unifikovanou krajinu.