Ing. Jaromír Nečas

Pamětní deska s jeho jménem je umístěna na Nečasové ulici na domě č.p. 31 v Novém Městě na Moravě, kde se Jaromír Nečas dne 17. listopadu 1888 narodil.

Po maturitě na novoměstské reálce a po studiích stavebního inženýrství působil v období 1. světové války jako inženýr státní stavební služby v Bukovině a na Podkarpatské Rusi, kde poznal neutěšené sociální poměry zdejších obyvatel a snaha o změnu tohoto stavu jej přivedla do řad sociálně demokratické strany.

Vždy se snažil o zlepšení života „obyčejných“ dělníků, což mu později umožnila nejprve funkce poslance Národního shromáždění a posléze i funkce ministra sociální péče v několika vládách.

Mimořádnou pozornost věnoval oblastem pohraničních “průmyslových hřbitovů“.Ve vládě razil tezi, že boj za zmírnění nezaměstnanosti a oživení průmyslu v pohraničí je zároveň bojem proti fašistickým nepřátelům demokracie a republiky.

Svých kontaktů v zahraničí se Nečas snažil využít v září pohnutého roku 1938. Jednal několikrát ve Francii, zejména s předsedou francouzské Socialistické strany Léonem Blumem, ale i v Británii. V Praze pak vedl neoficiální rozhovory se sovětským vyslancem Sergejem Alexandrovským. Nečasova zářijová jednání v západní Evropě vešla ve známost jako „Nečasová mise“.

Dne 15. 3. 1939, v den obsazení území tzv. druhé Česko-Slovenské republiky, došlo k pokusu českých fašistů o převzetí moci a paralyzování stávající vlády Rudolfa Berana. Této snaze zabránilo několik demokratických politiků v čele s Jaromírem Nečasem, který spolu s Oldřichem Suchým, Leopoldem Vaverkou, Františkem Němcem a dalšími pronikl do fašisty ustaveného Českého národního výboru svatováclavského, kde brzdil činnost radikálů, aby – jak napsal Nečas ve své zprávě pro prezidenta Beneše v prosinci 1940 v Londýně – „…právě nedošlo k ustavení této provisorní vlajkisticko-fašistické hrůzovlády a aby se získal čas, než se vrátí Hácha z Berlína a sejde se legální vláda, to bylo těžkým úkolem, jehož technické těžké a nebezpečné provádění připadlo hlavně mně.“

V ten samý den, tedy 15. 3. 1939 vystoupil také v rozhlase (tehdy ještě jako poslanec Národního shromáždění) s projevem k národu, ve kterém se snažil o jeho uklidnění a o vyjádření naděje, že český národ překoná i tuto těžkou zkoušku.

V květnu 1939 byl postaven před nelehký úkol. Dr. Jan Jaroslav Caha, pozdější moravský prezident, a dr. Benda, sekční šéf ministerstva vnitra, mu s vědomím tehdejšího předsedy protektorátní vlády gen. Aloise Eliáše nabídli funkci předsedy Nejvyššího úřadu cenového. Dne 15. června 1939 ji přijal, neboť prý viděl, že v této funkci může prospět národu. Přijetí tohoto postu bylo motivováno nejen snahou udržet cenové relace na takové úrovni, aby nedošlo k prohloubení už tak tíživé situace obyvatel českých zemí, ale také snahou ochránit v tomto úřadě cca 1300 úředníků, mezi nimiž se nacházelo asi 500 československých důstojníků, z nichž mnozí později zaujímali vedoucí postavení v odboji. Nečasovým náměstkem se tak stal pozdější velitel československých pozemních vojsk ve Velké Británii a náčelník štábu pro vybudování československé branné moci div. gen. Bedřich Neumann (nositel Řádu bílého lva). V úřadu pracoval také gen. Jaroslav Čihák působící na jaře roku 1940 jako velitel československé divize ve Francii a následně jako náčelník štábu Ministerstva národní obrany v Londýnském exilu. Nečas přesvědčil pplk. Vegera z I. pluku v Českých Budějovicích, jehož informoval o svých ilegálních aktivitách, aby přijal místo v Nejvyšším úřadě cenovém a stal se jeho důvěrníkem pro vedení ilegální činnosti a pro ověřování osob z řad důstojníků. Díky Nečasovým úzkým vazbám na armádní důstojníky byl jako jeden z mála politiků informován i o vojenském odboji, což umožnilo koordinaci některých odbojových aktivit.

Své postavení, které se rovnalo postavení člena vlády, Nečas využil také k četným intervencím u německých úřadů ve prospěch mnoha okupanty zatčených českých politických činitelů (např. předsedy Senátu Národního shromáždění a jednoho z mužů 28. října dr. Františka Soukupa, poslance Antonína Hampla, duchovních hodnostářů olomoucké a brněnské diecéze a dalších). Dvakrát se nedobrovolně ocitl na gestapu (v červenci a v září 1939), ovšem tehdy ještě bez vážnějších následků.

Bezprostředně po okupaci vznikaly první odbojové skupiny (Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme). V polovině roku 1939 se z představitelů někdejší vládní koalice konstituovalo také odbojové hnutí Politické ústředí, v jehož čele stál dr. Přemysl Šámal a v němž Nečas reprezentoval sociálně demokratickou stranu.

Nečas udržoval styky se zahraničím, což se mu málem stalo osudným, když si pro něho domů přišlo gestapo. Pouze jeho nepřítomnost ho dočasně uchránila. Odjel tedy k ministru vnitra generálu Josefu Ježkovi a k předsedovi vlády generálu Eliášovi, kteří za Nečase úspěšně intervenovali. I přes tuto událost Nečas pokračoval ve své ilegální činnosti. Snažil se o to, aby co nejvíce osob důležitých pro blížící se válku odešlo do exilu (z Nečasový pracovny tak do exilu odcházel slovenský poslanec a pozdější exilový ministr Ján Bečko). Nečas dával pokyny a vzkazy doc. Josefu Skládalovi, přesvědčoval také poslance Roberta Kleina, aby odešel do exilu. K odchodu do exilu pomohl například dr. Karlu Bednářovi nebo tajemníku Odborového sdružení Kosinoví, později známému z londýnského rozhlasového vysílání.

Po popravě studentů dne 18. listopadu 1939, kterou následovalo hromadné zatýkání (např. poslance Richtera z Brna, vojáků na Moravě a později i poslance dr. Rašína), Nečas varoval prostřednictvím svého spolupracovníka Jaroslava Vozky poslance Bohumila Laušmana, na kterého v jeho bytě čekalo gestapo, a rovněž ohrožený Nečasův náměstek gen. Neumann odešel na „dovolenou“.

Na počátku ledna 1940 se Nečas dozvěděl od gen. Eliáše o tom, že gestapu je známa podzemní činnost jednoho člena vlády. Nebylo zřejmé, zda se má jednat o Nečase nebo ministra dr. Ladislava Feierabenda (nositel Řádu T.G.M). Nedlouho poté pak Nečas byl nucen uprchnout do Francie a odtud vedla jeho cesta do Londýna, kde se zapojil do práce exilové vlády. Nejprve ve funkci státního ministra a poté ministra pro hospodářskou obnovu.

V této době se mu zhoršil zdravotní stav, to bylo impulsem pro odchod z exilové vlády, ale i z politického života.
Při útěku z republiky zanechal doma ženu a dceru, které se staly oběťmi pronásledování, a zahynuly v koncentračním táboře.
Jaromír Nečas dožil na venkově ve Walesu v Merthyr Mawr, kde 30. ledna 1945 zemřel. Podle jeho přání byl jeho popel rozptýlen nad místními vřesovišti.

Rodný dům