„Co je vymyšlené, tak se dá i vyrobit“ Příběh motocyklového závodníka Karla Handschuha z Nového Města na Moravě
Mezi činnosti Horáckého muzea nepatří pouze péče o sbírkové předměty, ale také mapování místní historie. Pro její zachycení nejsou důležité výhradně archivní prameny, ale také …
Mezi činnosti Horáckého muzea nepatří pouze péče o sbírkové předměty, ale také mapování místní historie. Pro její zachycení nejsou důležité výhradně archivní prameny, ale také výpovědi pamětníků. Díky nim můžeme rekonstruovat méně známé příběhy lidí, o kterých širší veřejnost nemá příliš velké povědomí. Jeden z nich si představíme na následujících řádcích.
Karel Handschuh se narodil v roce 1948 v Krasicích nedaleko Prostějova. Již od mládí se zajímal o motocykly a v jeho rodné obci chodil obdivovat trénující jezdce. Zásadním mezníkem v jeho životě byl rok 1963, kdy se společně se svojí rodinou přestěhoval do Nového Města na Moravě. Zde se také vyučil nástrojařem na Chiraně. Jeho první kroky ke splnění dětského snu stát se motocyklovým závodníkem vedly přes členství v místní organizaci Auto-moto klubu, který působil pod známou organizací Svazarm.
K závodnické kariéře ale vedla ještě dlouhá cesta. Nejprve bylo nutné sehnat motocykl, se kterým bude možné absolvovat soutěže. Po příchodu z povinné vojenské služby si tak pořídil Jawu 90, kterou svépomocí začal opravovat a přestavovat na plnohodnotný závodní stroj. Ve své domácí dílně si například upravil rám a snížil objem motoru na 50 cm3. Když byla tato náležitost splněna, bylo nutné zažádat o závodní licenci, po jejíž získání se mohlo začít závodit. Jezdec musel nejprve absolvovat okresní a krajské přebory, odkud se mohl postupně vypracovat až na mistrovství republiky.
Jelikož závodní silniční motocykly vyžadovaly jízdu na speciálním povrchu, většina závodů se konala na brněnském okruhu. Zde měli závodníci také povolení trénovat. V Novém Městě nebyly příhodné podmínky pro trénink. Zkušební jízdy se jezdily pouze na trase přes Novou Ves a Radešínskou Svratku. Karel se účastnil i mistrovství republiky s mezinárodní účastní. Do zahraniční se jako závodník ale před rokem 1989 nepodíval, neboť nikdy nedostal povolení vycestovat. Jeho největším úspěchem bylo celkové 9. místo na mistrovství republiky na konci 80. let.
Pro pochopení dobové situace je nutné mít na paměti, že tento sport neprobíhal způsobem, jak jej vidíme dnes v televizi, kdy má závodník rozsáhlý servisní tým a velké množství sponzorů. Závodníci se častokrát potýkali s nedostatkem financí, a největším problémem tak byly překážky technického charakteru, neboť závodní stroj vyžadoval časté opravy a úpravy. Po každém závodě se například musel motor rozdělat a bylo nutno provést jeho kompletní generální opravu. To současně znamenalo i nákladné investice, jejichž návratnost spočívala pouze v dobrém pocitu z poctivě odvedené práce nebo úspěšném umístění v závodě. Závodníci museli čelit akutnímu nedostatku základních materiálů, jako například oleje či svíček. Byli tak často nuceni přistupovat k jistým kompromisům nebo výměnám zboží se zahraničními závodníky a jejich servismany. Další možností byla vlastnoruční výroba součástek, která byla technicky i časově velice náročná. Zde se ale Karel Handschuh řídil již v nadpisu zmíněným přesvědčením: „Co je vymyšlené, tak se dá i vyrobit“. Je opravdu úchvatné poslouchat povídání o všem, co „zlaté české ručičky“ dokázaly vyrobit (například klikovky, ojnice či převodovky). Jak ale náš vypravěč zdůrazňuje, ve své kariéře by se rozhodně neobešel bez kamarádů a mechaniků Slávka Zdražila a Pepy Jurmana, ale i mnoha dalších, které nelze ani vyjmenovat. Všichni byli neoddělitelnou součástí jeho týmu, díky nim se mohl věnovat svému milovanému sportu. Částečnou úlevou od neustálých výdajů byl lehký sponzoring od firmy Žďas, jejíž logo nosil na svém závodním motocyklu. Stále ale musel většinu výdajů hradit z vlastní kapsy.
Se závodnickou kariérou se pojí také velké množství různých příběhů. V tomto článku si můžeme přiblížit jeden z nich, který vhodně zrcadlí potíže závodníka té doby. Dlouho měl Karel kombinézu pouze z koženky, kterou šila manželka jeho mechanika Jurmana. Taková kombinéza ale nepředstavovala žádnou výraznou ochranu. V zájmu vlastního bezpečí se domluvil s vedením Svazarmu, že mu tato organizace díky dobrým sportovním výsledkům pořídí kombinézu novou. Speciální závodní kombinézu si nechal zhotovit v Mostě a celkově vyšla na 3400 korun, což na dobu přelomu 70. a 80. let nebylo málo. Když vedení Svazarmu obdrželo fakturu, bylo Karlovi sděleno, že doufali v mnohem nižší cenu a mohou mu na zakázku přidat maximálně 300 korun. Zbytek ceny tak musel doplatit ze svého, což znamenalo vydat se i z „nejželeznějších“ úspor. Bezpečí za řidítky však muselo být přednější. Nakonec se koupě ukázala jako dobrá investice, neboť během své kariéry zažil při závodech tři pády, jejichž výsledkem byly zlomené obě klíční kosti.
Na počátku 90. let, nedlouho po svých 40. narozeninách, se rozhodl, že se má odejít v tom nejlepším, a ukončil aktivní závodnickou kariéru. V současné době se věnuje vnoučatům a renovaci veteránů.
Na základě výpovědi Karla Handshuha z 15. 6. 2021 sepsal Mgr. Libor Denk.
