220 let od nejničivějšího požáru v Novém Městě na Moravě (1801)

Jedou z největších tragických událostí, která město zastihla na úsvitu moderních dějin, byl velký požár v květnu roku 1801. Za oběť mu padlo téměř celé město – vyhořelo 208 domů, kostel, evangelická modlitebna, zámek, purkrabství, oba pivovary a Hánův mlýn. Pro nejlepší pochopení atmosféry necháme promluvit pramen, u kterého jsme ponechali i dobový „jazyk“. Konkrétně se jedná o rukopis děkana Leopolda Pausy, který byl přímým účastníkem celé události.

„1801 dne 20. května o ¾ 11 dopoledne o jarmarku ve středu před sv. Duchem vypukl v palírně jako r. 1779 nad nynější šenkovnou, tehdy při nálevně u průchodní brány z náměstí do Brněnské ulice a do druhého zámeckého dvora se táhnoucí, na seníku právě nad průchodní branou mezi štítem bývalého špejcharu, při velké vichřici neočekávaně požár. V několika minutách stála palírna se stájemi, důchod vedle zámku, vrchnostenský špejchar a Novodomská ulice v jednom plameni. Oheň, podporován vichřicí se všech stran burácející, šířil se tak rychle, že ve spěchu přivezenou stříkačku hned u vjezdu do Novodomské ulice u Češkového domu musili vypřáhnouti a nepoužitou nechati státi, a masy lidu k hašení přispěchavší, aby se samy zachránily, musely zlobě plamenů ustoupiti, stříkačku opustiti a utéci. Sotva seběhli se lidé ze Žďárské ulice a zadní části Nových domů, z Malé uličky, na pomoc na náměstí, sotva se oheň na přední části náměstí po celém špejcharu rozšířil a sousední purkrabství (hrádek) chytlo, již se počalo křičeti, že hoří Kostelíček s Malou uličkou. Vichřice přenesla v okamžiku oheň z kostelíčka na zadní část Žďárské ulice a tak stálo o 11. hodině město ze tří stran v plamenech. Lidé z předměstí pomáhali na náměstí hájiti, aniž by neměli tušení, že jejich vlastní domy již shořely. Když na náměstí počali křičeti, že strana s farou hoří, byly zadní budovy celé této části od Žďárské ulice až k Hrádku v jednom plameni. Na záchranu nebylo pomyšlení.

Měšťanské domy od č. 4 vedle zámku dolů, Bobrovská ulice až k Žďárské bráně i s Kazmírovým mlýnem, dále Janská ulice, pak za vodou domy u žďárské silnice od mostu s Klečkovým mlýnem a konečně tři nejzazší domy proti Novodomské ulici obráceně se třemi pazderkami na vrchnostenské louce a vrchnostenským domkem u střelnice zůstaly ušetřeny. Také farní kostel , poněkud za větrem stojící, byl by jistě odolal, kdyby vichřicí zvířené plameny z vysokého domu Věcovských, věži tak blízko stojícího, vedle fary, nebyly narážely na trojitou její báň. Věž počala hořeti od prostřední báně dolů a kostel byl poslední ve městě hořící budovou, a o tři čtvrtě na 2. hodinu vyhořelá plechová báň k domu Věcovských se zhroutila a oheň po kostelní střeše rozšířila. Od hořící zvonice uvnitř věže chytily i schody a ohrožovaly vnitřek jinak klenutého chrámu tím, že ze schodů vedly dvéře na dřevěný kůr. Schody hořely od hora dolů a nikdo se neodvážil na ně přec na záchraně jich spočívalo zachování vnitřku kostela. Podepsanému Leopoldu Pausovi, jenž zde byl tehdy kooperátem, podařilo se konečně pohnouti zámečníka Jana Kočenta, aby s ním vystoupil na schody a nesl za ním putnu vody pro případ, kdyby nebezpečí bylo již tak veliké, aby si alespoň zpáteční cestu mohli uchrániti. A tento odvážný čin stal se právě včas, neboť schody teprve počínaly hořeti. Když jejich příkladu i jiní následovali, byly hořící schody společným úsilím uhašeny a tím nebezpečí vnitřku kostela odtud hrozící na tak dlouho odvráceno, až žďárský vrchní p. Jan Uhrich přijel se stříkačkou a oheň na tomto nebezpečném místě úplně uhasil. Vrchnostelsné oratorium, které mělo tehdy jen rákosový strop, shořelo bez nebezpečí pro vnitřek kostela. Zato širokým otvorem v klenutí nad varhanami srážela vichřice oheň z kostelní věže přímo na varhany. Když zmíněný kooperátor toto nebezpečí postřehl a viděl, že vchod na kůr zříceným trámovím je uzavřen, pohnul prosbami nějakého člověka ze vsi Řečice, že po prkně z kostela na kůr vylezl a odevzdav se do ochrany Boží do valícího se dovnitř kouře a ohně na skříň varhanovou se posadil a stálým poléváním varhan oheň tak dlouho oddaloval, až připojením hadice na žďárskou stříkačku i zde nebezpečí bylo odstraněno. Ve věži hořelo až do večera, zvony však se nezřítily na spodní klembu, nýbrž klesaly pomalu mezi hořícím trámovím, které se křížem krážem vzepřelo. Zvony jednak horkem pukly, jednak se roztavily: jen zvonek Urban, který byl zavěšen v okně, zůstal ve výklenku celý. To bylo dobře viděti z uhašených schodů a proto vystupovali a sestupovali velcí i malí, aby toto smutné divadlo uviděli a nikdo se nemohl slzám ubrániti.

Také vršek fary se zahradním plotem shořel. Kostelní stříbro a od kooperátora matriky, účty a jiné knihy zůstaly ušetřeny ve sklepě pod kaplánkou; bohatá knihovna u faráře a ostatní farní dokumenty padly však plamenům za oběť.

Ale i při tomto velkém nebezpečí mohlo se však zachrániti, kdyby byl měl kooperátor k tomu volný přístup, nebo kdyby podagrou nemocný farář Jan Hustý byl mohl vstáti z postele a potřebné zaříditi. Zmíněný farář měl právě převzíti administraci fary v Telči. Když však při požáru o všechny zásoby obilí, o celé zařízení i všechno hospodářské nářadí přišel, vzdal se nároku na Telč, poděkoval se také z novoměstské fary, přijal faru náboženského fondu v Chlumu, kde oslepl a v Kamenici dne 30. ledna 1810 zemřel. Zajímavo je, že farář, jehož 14 dní již poutala podagra na lůžko, leknutím se uzdravil a do konce svého života již této nemoci nepocítil.

Nadmíru smutnými byly blížící se svatodušní svátky. Kostel byl navátým popelem a uhelným prachem i nalitou vodou tak znečištěn, že na vyklízení před slavností nebylo ani pomyšlení, protože pohořelí nebyli ani s to, aby si svá spáleniště upravili a částečně zachráněný majetek někde uložili. K tomu ještě byl kostel jediným skladištěm pro svršky pohořelých. Nezbývalo tudíš jiného, než na Boží hod vykonati služby boží u sochy sv. Anny na náměstí a Boží tělo vůbec nekonati. Z obce Petrovice vypůjčil se zvonek a zavěsil vedle sochy mezi dvě dřeva. Bídné postavení pohořelých zhoršilo ještě trvalé deštivé počasí, které v létě počalo a až do pozdního podzimu potrvalo, takže nejen nutné stavby zdržovalo, ale zničilo i požaté obilí, protože nebylo kam je k usušení ukliditi. Mnoho rodin vystěhovalo se do okolních vesnic a zachráněné nebo již pokryté domy byly přeplněny. Fara, jakož i mnoho jiných spálenišť, zůstalo až do podzima neobydleno. Každý snažil se ovšem nejprve dobytek někdy umístit a proto bydlelo mnoho rodin až do postavení příbytků společně s dobytkem v chlévech, v kolnách z nouze postavených, v přikrytých skladištích a kuchyních. Kostelíček P. Marie obývalo až do podzimu více než 10 rodin. Oba kostely byly do zimy pokryty, k čemuž dala všechen materiál a platila řemeslníky z důchodu vrchnost, Františka Karolina, sv. pí Vraždová z Kunevaldu, roz. Hrušovská z Hrušova; práci byli povini vykonávat farníci. Fara byla částečně v tomto, částečně v roce 1802 vystavena a r. 1803 dokončena. Jelikož kostel uvnitř mimo poškození varhan a prohoření oratoria, které pak bylo zaklenuto, větší škody neutrpěl, pospíchalo se tím více se stavbou věže, aby kam bylo umístiti jak zvony k přelití do Brna zaslané, tak městské hodiny.

Krásná třemi plechovými báněmi opatřená věž více však své ozdoby nedostala, neboť z nouze byla jen čtyřhranou, nízce zašpičatělou střechou přikryta. Staré věžní hodiny, které bily sice také čtvrtě, měly však jen hodinovou ručičku, oheň úplně zničil. Proto město objednalo nové, které hodinář Spurný ze Zámku Žďáru zhotovil a 1805 na věži umístil. Jelikož cimbály, umístěné v hořejší plechové báni, oheň úplně zničil, připojil se bicí stroj přímo ke kostelním zvonům.“